Je 50 let po válce a dvacet minut před ní
Ráno budí ospalce a na střechu jde zedník
V ruce nese kladivo a na břiše kus vany
Večer, když byl na pivo, tak padly první rány
Těch piv bylo víc – tak 10, možná 20
A slova silná, jako kdysi za mobilizace
Cestou domů křičeli na luhy, lesy
A na ramvejích přistávaly další herkulesy
A doma jenom žena – tak lištit není komu
Děcka spí, možná dávno už jsou z domu
A panely blízko a málo místa
A pak ten pocit, jako že se něco chystá
Tak není divu, že sotva může spát
Ráno je jak bota a blbý budík zvoní
Hlava se mu motá po pivu a po ní
Nečistí si zuby a neumývá ruce
A nožem v chlebu zabil zárodky revoluce
Teď po schodišti stoupá a každým krokem sílí
Jistota, že útok začne každou chvíli
Rozechvělý na první ránu
Ale ještě má to kladivo a na břiše tu vanu
A nahoře je ticho a výška, která leká
Domy jsou skály a ulice je řeka
A v tom okamžiku se mu neurony spojí
A ve zvířecím křiku dá vědět, že se bojí
On se bojí
Tak není divu, že sotva dýchá,
Padá mu kladivo i kámen z břicha
On se bojí, on se bojí
Tak není divu, že sotva může stát
Je padesát let po válce a dvacet minut před ní
Ráno budí ospalce a na střeše ten zedník
Když slyší slova vyřvaná, jak do panelů buší
Špinavýma rukama si zacpe obě uši